King Keporkak - Detachment
Když pominete opakování již řečeného,
žánry jako stoner či sludge nemají v české kotlině příliš silné
zastoupení, proto se domnívám, že si každá nová nahrávka zaslouží notnou
dávku pozornosti. Pražská čtveřice King Keporkak přináší právě takovou
zajímavou prvotinu nazvanou Detachment, jež alespoň na první pohled
slibuje poctivý bahnitý sonický zážitek.
Před vydáním alba jsem kapelu slyšel
několikrát naživo, přičemž se pokaždé jednalo o silný zážitek, proto
jsem měl od prvotiny této kapely velká očekávání. K tomu přispěl i singl
Illusion and Anxiety, který kytarista Beherit rozdával na festivalu
Obscene Extreme. Své jistě udělalo i slabé zastoupení stonerových či
sludgových kapel na domácí metalové/hardcorové scéně. V případě takových
skupin si vzpomenu akorát na stoner rock ála Metallica s názem
Brownfield, v prostředí undergroundu má také jméno sludgedoomový náklad V
Rukou osudu, zajímavé věci slibuje pražský doom The Corona Latern. I
tak má Keporkak na obzoru místa víc než dost.
Pro další připodobnění bych vypíchl
jistou podobnost KK s některými nahrávkami Eyehategod, z části
připomínají i tvorbu klasiků stoneru Bongzilla či mexických Mico de
Noche. Oproti zmíněným bandám však Keporkaci postrádají psychedelický
nádech, často přítomný u stonerových skladeb, podobně ustupuje i poměrně
typická „jižanská“ půdní zemitost, kterou nahrazují agresivním
hardcorovým projevem. Přesto ale můžeme prohlásit, že hudba King
Keporkak je založená především na kytarové hutnosti, z níž nápadně
vyčnívá až sabbathovský základ skladeb.
Desku kapela vydala na formátu CD, který
však mnozí umělci hrající alternativní muziku poněkud zatracují. Vydání
alba si zařídila sama, ovšem v hardcorových distrech na desku
v podstatě nenatrefíte, lépe tedy si o ni napsat kapele samotné.
Keporkaci, tedy alespoň jak se vyjádřil kapelník Beherit pro internetový
Echoes zine, žádnou samostatnou DIY politiku nesledují, k podobným
principům příliš neinklinují, drží se hesla „muzika především“, vlastní
náklad pak považují prostě za jednodušší.
Jak dále pro Echoes vypověděl Beherit,
politika kapelu naprosto nezajímá, s některými DIY koncerty navíc nemají
úplně nejlepší zkušenosti. Ovšem zároveň nemůžeme Keporkaky považovat
za ignoranty či v horším případě za následovníky stylu Aleše Brichty,
kapela totiž vystupovala i na společensky angažovaných akcích. Za texty
stojí hardcorový element v kapele, vokalista a druhý kytarista Kefír,
který se pro Echoes vyjádřil, že inspiraci bere především ve vnitřních
pocitech a ve vzteku z „lidské demence“. Album tedy nemá žádný viditelný
koncept, ani co se týče podmořských savců, což by se na první pohled
mohlo zdát.
Fošna zahrnuje jedenáct skladeb, úvodní
plácnutí ocasní ploutví v podobě „Bowl“ vskutku přispěje k naladění se
na zbytek. Deska tak příjemně startuje a má potenciál posluchače
okamžitě chytit. Třetí místo pak zaujímá singl „Anxiety“, silná
atmosférická skladba se střednětempým breakdownem a čistým mezizpěvem.
Objektivně bych ji označil za vrchol alba, třebaže nejvíce mě baví
následná „The good things“ s lehce sabbathovským intrem a nenápadnými,
přesto valivými bicími. Píseň navíc v půlce rozetne skočný a úderný
breakdown, „změkčující“ čistý vokál se v ní neobjeví.
Mezi dalšími skladbami bych vypíchl do
klasičtějšího stoneru hozenou Curses, ovšem notně zesílenou a
zrychlenou, dále druhý singl Illusion, propracovaný a intenzivní vodopád
dehtu, v němž vokalista Kefír předvádí asi nejlepší výkon na albu. V tu
chvíli bych si ale troufl drze tvrdit, že to nejlepší skončí.
Kupříkladu následná Liar působí jako prostý rock, textově jako
nezajímavé hácéčko, což navíc v případě této písně moc nesedí dohromady.
Nelze sice říci, že by kapela úmyslně
dávala nezajímavé věci na konec, třeba píseň Cloud přinese i heavy
metalové kytarové sólo, ale celkově to dle mého soudu jde silně na úkor
hutnosti a atmosféry, na kterou si alespoň já u uměleckého díla velmi
potrpím. Úderná a zároveň poklidná závěrečná The Gate mi tak i přes
evidentní snahu kapely o propracovanější přístup přijde nejméně
zajímavá. Subjektivně tak musím konstatovat, že má Detachment sestupnou
tendenci. První půlka desky zaujme hutnou atmosférou a přirozenou
hravostí skladeb, ovšem poslední tři písně působí spíš jako prosté
vypalovačky, jež bohužel naruší jinak silnou a barvitou strukturu.
Na nahrávce by se mi jinak pro doplnění
líbila intra a outra, třeba i samply s velrybí tematikou. Několikrát
sice jakési nepříjemné zvuky zazní, ale dle mého soudu ne tak
intenzivně, aby navodily podněty, jež by posluchači skladbu přiblížily. I
přes výtky ale desku považuji za pozoruhodný počin na domácí scéně,
přičemž mé tužby v mnohém naplnila. Určitá nevyzrálost se po tak krátké
době, kdy mohla kapela v sestavě Detachmentu hrát a tvořit, snad ani
nedá vytknout.
Tvorbu Keporkaků velmi nastartoval
vokalista a kytarista Kefír, který ale bohužel kvůli studiu v zahraničí
kapelu krátce po vydání alba opustil. Docela se tak obávám, aby nahrávka
neskončila jako nové koště, jež po prvních úspěšných vymetáních nakonec
zůstalo zahrabané kdesi na půdě. Byla by to opravdu škoda, protože King
Keporkak na nové nahrávce ukázali, že mají víc než slušný potenciál.
Jiří Almer
Žádné komentáře:
Okomentovat