Allochiria - Omonoia
Je tomu už nějaký čas, co jsme
pořádali v pražském Chapeau Rouge koncert s názvem Pravěk Experimental
Night, na němž jako hlavní kapela vystoupila řecká Allochiria. Tato
pětičlenná banda s ženským vokálem jela své první celoevropské turné na
podporu dlouhohrající desky Omonoia, jež vyšla v první polovině roku
2014. Hudebně můžeme Allochirii zařadit někam na pomezí sludge a
post-metalu, přičemž nahrávka odhaluje niternost a intelektuální
potenciál této skupiny.
Řecké kapely můžeme považovat v rámci
domácí DIY scény za velmi vítaný „dovozní artikl“, navíc jich alespoň
při letmém hledání není málo. Při pátrání po aténských bandách hrajících
divnou hudbu podobnou Allochirii můžeme narazit třeba na poněkud
svižnější sludgery Dephosphorus či blackmetalovější Thy Darkened Shade.
(Nejen) v případě těchto temnějších, intelektuálnějších a
progresivnějších žánrů tak můžeme Řecko považovat za „vyspělejší“, než
třeba Českou Republiku.
Styl sludge sám o sobě si nejspíš
většina čtenářů a posluchačů spojí spíše s extrémním metalem, případně
s hardcore-punkem či crustem. Například na koncertech drtičů Crowbar či
apokalyptiků Primitive Man, kteří navštívili Prahu začátkem letošního
roku, dominovalo metalové publikum, i když asi ne takové, co chodí na
Arakainy či Citron. Ovšem na koncertě Allochirie, alespoň co mi paměť
slouží, bychom nalezli i nezanedbatelný počet subkulturně nedefinovaných
posluchačů.
Styl těchto Řeků bych asi nejvíce
připodobnil k Amenra, Cult of Luna, Isis, ale i k některým skladbám od
Neurosis či Downfall of Gaia. Troufám si tedy tvrdit, že posluchačům
podobných kapel se deska Omonoia bude líbit určitě. Allochiria sází
především na éterické a křehké progresivní pasáže, jež přecházejí do
valivých kytarových stěn s typicky slugdovým rytmickým pozadím.
Osobně mě však nejvíc zaujalo téma, či
přesněji koncept alba, který kloubí hudební, vizuální i
textově-významové složky. Jak se kapela vyjádřila v rozhovoru pro
rumunský hudební server Rockstadt z března letošního roku, Omonoia
znamená klid a mír, kterého však člověk v prostředí soudobých městských
aglomeracích stěží může dosáhnout. Jako jedinci jsme nuceni žít životem
byznysmena nebo dělníka, přičemž se prohlubuje atomizace společnosti.
Úvodní skladba desky, pomalá, nikoli
však nudná Today Will Die Tomorrow, se táhne natolik, že máte skoro
pocit, jako by nastal další den. Znepokojivé kytarové tóny nás však
nenápadně přesvědčují, že zítřka v tomto městském vězení za neměnného
dlužního kapitalismu neznáme. Praxi výrazu Oppression zná bohužel
z minulosti i ze současnosti drtivá většina Řeků. V podání Allochirie
působí jako žal z odlidštěnosti, druhá skladba desky se nese na hutných
kytarových stěnách, kdy melodie střídají pochodové rytmy.
Ve třetí písni desky, zvonivě a hluboké
Archetypal Attraction to Circular Things, vokalistka Irene poprvé odhalí
i svůj čistý zpěv, z nějž doslova mrazí v zádech. Outro skladby ve
stylu Swans či Death in June působí jak elektronické vlny nicoty nočního
města a sten osamělého člověka. Po této skladbě následuje dle mého
soudu vrchol alba – sludgeová lavina s názvem We Crave What We Lack.
Houpavé pasáže s hrubým vokálem odděluje lehké kytarové intermezzo,
přičemž ve finále skladby opět zamrazí čistý vokál Irene.
Charikleia’s Intermission s účelem
patrně zklidnit posluchačovy emoce mě jako jediná skladba na fošně
příliš neupoutala. Následná K je však už jiné kafe. Z textu písně stylem
podobné We Crave… jsem vyčetl pojednání o všudypřítomných neviditelných
rukách zabahněných od trhu, proti nimž není obrany a před nimiž není
útěku.
Jak jinak by pak mělo takto
sociálně-filosoficky pojaté album skončit, než prohlášením Humanity is
False. Lehkost písně a její zdlouhavost však přidává za onen odsudek
symbolický otazník. Během finálního slugdového návalu se album
zničehonic zastaví jak dehumanizovaný jedinec, jemuž cvakne na přechodu
červená, přičemž barva naděje se již nevrátí.
Omonoia působí především jako katarze
pro opuštěného jedince, sedícího v městské dopravě uprostřed davu. Ten
jedinec může být i politicky a sociálně uvědomělý, přesto se cítí sám i
v komunitě přátel či v prostředí nezávislých center. Je zkrátka obětí a
zároveň symbolem atomizované společnosti. Allochiria nám svým dílem
přináší katarzi pomocí osamělosti, díky které můžeme zkusit najít onen
mír. Hledejme…!
Allochiria: Omonoia
Jiří Almer
Žádné komentáře:
Okomentovat